Naděje v beznaději

Na Moravu jezdím rád a o to víc na tu jižní. Mám tu spoustu přátel a tak si rád vždy dopředu naplánuji možnost se tam vypravit. Tentokrát mne však předešla návštěva nezvaného hosta, který zpustošil vše, co mu přišlo do cesty. Věděl jsem, že se tornáda u nás občas vyskytují, ale zde udeřilo nebývalou silou do obydlených oblastí.

Petr Marada - vinař z Mikulčic také nebyl ušetřen a krom toho, že dům ve kterém bydlí přišel o střechu a sklad nalahvovaného vína ve stodole inkasoval přímý zásah padající krytinou, tak i viniční tratě prý dostaly co proto a brambory to vyoralo z řádků. Kromě přímé finanční pomoci jsem se rozhodl i osobně, přímo na místě přiložit ruku k dílu.

První průzkum

Na místo přijíždím již v pátek. S Petrem jsem se dohodl, že bude dobré přivézt nějaká piva (alko/nealko). Míjím Velké Pavlovice a jedu přes Bílovice, Moravský Žižkov, Prušánky. Všude baráky v pohodě, ale tak nějak tuším, že to teprve přijde. Stále častěji potkávám auta hasičů i policie. Překračuji 55 a staví mne policejní hlídka. Stahuji okénko. Dotaz kam jedu a co tam budu dělat. Pouští mne dál. Pomalu vjíždím do Moravské Nové Vsi. Jedu krokem protože se snažím vstřebat to co vidím kolem sebe. Místní rozhlas nabádá k pomalé jízdě a má to dobrý důvod. Všude probíhají nějaké práce - většinou s technikou a ta občas i zacouvá do silnice. Je třeba být opatrný a mít se na pozoru. 

Některé domy mají místo střechy modrý igelit zatížený PET láhvemi s vodou. Jiné již začínají pokrývat taškami, jinde jen trčí pokroucené trámy, tam se bude asi bourat.

První dojem: bitevní pole

Na náměstí stojí kostel. Jeho věž končí hodinami - špička i střecha chybí. Všude jsou vidět auta hasičů a policie. Jak se později dozvídám, armáda je prý v Hruškách, kde to bylo asi nejhorší. 

Vydávám se vlevo směr Mikulčice. Míjím dům, který má v zateplené fasádě na šikmo zasekány kusy střešních tašek.

Mrazí mne při tom pohledu. Projíždím místem, kde nejspíš bývaly zahrádky. Stojí tu zelená branka s dvířky, ale kolem široko daleko ... nic. Ani plot, ani záhonek - jen hlína. Měsíční krajina posázená domy se kterými si živel krutě pohrál.

Někde tráva přeci jen přežila, stromy a lampy však dostaly zásah

Je mi do breku při tom pohledu, ale rozdýchávám to - mám svůj úkol a jedu dál.

Přes sérii dalších policejních kontrol se dostávám až do Mikulčic. Zde je situace podobná, ale stejně musím používat vytištěný plánek, abych "trefil" správně na místo. Nejsou tu totiž stromy, podle kterých jsem se byl zvyklý orientovat. Petra poznávám již z dálky - žlutá kšiltovka svítí jako maják.

"Tady budeš zavadzat!"

- povídá mi do okénka. V rychlosti vytahujeme basy, otáčím auto a opět mizím, abych uvolnil průjezd ulicí s tím, že "v nedělu sa uvidíme". 

Cestou si ještě všímám, kde budu pak parkovat, a dochází mi, že v rámci obce asi nikde, protože tam je na každém plácku něco buď uskladněno, nebo tam operativně parkuje těžká technika, která zrovna v ten okamžik není potřeba.

Opět série policejních kontrol. Silnice 55 tvoří pomyslný předěl mezi apokalypsou a tím ostatním. Vidím znovu normální svět - stromy s listím, malebné zahrádky s ploty, slunečnice. Pohlazení pro oči i duši.

Den D

Je neděle ráno a já se jen pozvolna přemlouvám, abych vstal. Koštování vzorků bylo náročné, ale slib je slib. Po lehké snídani balím vše co mám k jídlu s sebou, protože netuším, jak to tam bude a raději s ničím nepočítám.

Místní si ze mne utahují: "Davaj pozor, abys nenadýchal!".

Jedu stejnou cestou. První policista se mi dívá do okénka po překročení 55. Usměvavý mladík v tmavých brýlích říká: "Tak jeďte pane", a já pokračuji s pocitem, že jsem tu vítán. S Petrem koordinuji, že nebude potřeba pneumatické kladivo, které mám pro všechny případy v kufru.

Po konzultaci s policejní hlídkou parkuji podél polní cesty, beru batoh a padákovku s jídlem a dál pokračuji pěšky. Bylo to dobré rozhodnutí. Ulice jsou plné těžké techniky. Bourací práce jsou v plném proudu. Všude oblaka prachu.

Jdu kolem rybníka, kde stávaly vrby - není tam ani jedna. Mapku mám v batohu a nechce se mi pro ni sahat, tak si říkám: "Kurňa ňákej navigátor ne? To dám". Otáčím poslední křižovatku.

Jak jsem byl "ukraden"

Docházím na určenou adresu a vidím, jak Petr někam odjíždí na kole. Říkám si: "Nevadí, zapojíš se a on se časem objeví". Tak doplním lidský řetěz - bylo tam docela dost lidí - sundáváme dřevěné desky ze střechy a klademe je na paletu. Ten co je v řetězu vedle mně je zvědavý, jak jsem se tam dostal, tak mu krátce vysvětluji - mezi dřevy - co a jak se schumelilo. Posílá mne pro pracovní rukavice. Nikoho tam neznám a ten chlapík se evidentně vyzná - všechno diriguje a ostatní poslouchají, protože to dává smysl. Nejspíš je tu delší dobu. 

Je poskládáno. "Hele pojeď se mnou, složíme to ve sklepě", zavelí směrem ke mně. Tak jedu - tedy spíš jdu. Předpokládám, že to někde pro někoho složíme a pak se zase vrátíme zpět, tak všechny své věci nechávám u Petra na zahradě.

Mraveniště

V ulici je živo. U každého domu se něco děje. Hlouček lidí přebírá střešní krytinu. Do toho zacouvá těžký bourací bagr, co vypadá jako tyranosaurus. Zablokuje cestu autu s vlekem v protisměru. Z boku se snaží vyjet obrovitý traktor s návěsem. Všichni čekáme, až se bagr zase "zakousne" do domu, který byl určen k demolici a vyrábí z něj hromadu suti. Jde mu to rychle, ale rychlý průjezd tímto prostorem je - vzhledem k takovýmto přerušením - prakticky nemožný. Nespěchá se, ale nikdo se nefláká. Všichni dávají obrovský pozor, aby v oblacích prachu někomu nenaběhli do rány.

Dál ve směru našeho postupu vidím další auto s vlekem a chlapi z něj skládají latě na střechu. Jsou nějací unavení. Protože nám budou blokovat cestu, pomáhám jim to složit, aby nás nezdržovali. Po několika křižovatkách kolem domů v nejrůznějším stavu rozboření dorážíme na místo, kde se na naše desky vrhne místní parta. Pro jednoduchost je transportér vyzdvihl do prvního patra. On je to totiž vysokozdvižný vozík, ale slovo vozík by byla urážka pro kolos, co od pohledu nejspíš uzvedne mnohem víc než nějaká "hadimrška" ve skladu. Je to takový ten terénní, co může pracovat třeba v lese. 

Všude pracuje těžší, nebo těžká a super těžká technika, která je schopna si poradit s nekonečným přívalem suti a prachu. Např. obrovský traktor co má kola větší než dospělý chlap, tahá hluboký valník, do kterého se vejde snad půl baráku - tedy to, co z něj zbylo.

Desky jsou složeny a můj nový známý povídá: "Zůstaň tady, je tu málo lidí". Tak mi pomalu dochází, že jsem byl "převelen" a po většinu toho dne pracuji na úplně jiné adrese, než jsem původně plánoval. Majitel je evidentně vinař, všude samé diplomy.

Střecha starého domu je jako minové pole

Dům, na kterém pracujeme, byl postaven v roce 1956. Lezu na střechu. Ještě než mi stačili cokoli vysvětlit, můj první krok vede do prázdna. Propadl jsem se stropem, ale naštěstí zůstal viset za ruce. Tak se škrábu zpět a jsem poučen, že: "V téhle části střechy si musíš hledat trámy - podle hřebíků. Ta část tamhle je pevná." To byla pro mne klíčová informace. Začal jsem si více než jindy všímat detailů jako kde a jak probíhají trámy a kam je možno šlápnout a kde to určitě nepůjde. Přirovnání k minovému poli je docela přesné. Šlápnete kam nemáte, a letíte.

Pevnost domů

Domy v této oblasti se dost liší podle toho, kdo a jak je stavěl. Některé v podstatě drží na čestné slovo. Na střeše, kde jsem pracoval, jsme rozebírali zděný věnec, který bude nahrazen věncem z litého železobetonu. Když jsem rozebíral jednotlivé řady cihel, šlo to v podstatě bez většího násilí. Vzal jsem za cihlu a ta mi zůstala v ruce. Pak jsem jen oklepal zteřelou maltu a byla čistá. Pod některými cihlami byly díry jak pro vosí hnízdo. Co tam ty cihly doposud drželo nevím. Kroutili jsme nad tím hlavou. Kluci mi vysvětlili, že až přijede mix s betonem, tak to do těch spár mezi cihlami zateče také a celé se to znovu slepí.

Dá se tedy říci, že současné práce domy v té oblasti zhodnotí a zpevní. Namísto cihel, které drží na "čestné slovo" tam bude železobetonový věnec, který vydrží mnohem více a bude dobře odolávat jakémukoli většímu namáhání.

Moji spolupracovníci

Postupně zjišťuji, že nikdo na střeše není místní. Jsou to kluci od Opavy a okolí. S Tomem začínáme opatrně rozebírat věnec. Musíme citlivě, pod námi je hloubka dvou podlaží (a nechceme tam zahučet) a vchod do domu, kudy občas někdo projde.

Jen Vlado - ten co mne "ukradl" - je z hané. Sluníčko svítí, ale obloha je zatažena solidní vrstvou Cirrů, které pobyt na střeše činí snesitelným.

Kdo si dá kafe?

Kouknu kdo to volá a ona to holka tmavooká v černých vypasovaných krásně vykroužených legínách vyzvídá, kdo si dá kolik čeho a s čím. No jsme všichni chlapi rádi, že ji tam máme. Zhruba 50m skrz sousední zahradu má pomocníka a na dvoukoláku rozvážejí občerstvení. Je z Prahy. Do placu dává i dortovou krabici. Otevíráme a na vnitřní straně víka je vzkaz:

Tak piju sladký kafe s mlíkem, přikusuju koláč a pak i tu fantastickou bábovku a myslím na tu paní nebo babičku ze Strání (což je nedaleko) co ji pekla a zase přitom myslela na ty, které sice nikdy neuvidí, ale které potěšila tím, že si vzpomněla. Přišlo mi to strašně milé a fajn.

Hasiči a policie

Prim v celé oblasti hrají hasiči. Bez debat. Červenobílá auta jsou vidět prakticky všude. Společně s dobrovolníky z firem, co mají velká auta a třeba i těžší techniku koordinují a asistují při bouracích pracech a odklízení suti. Policie dohlíží na pořádek v celé oblasti. Jednak jsou kontroly na příjezdech, a pak také na hlavních uzlech uvnitř vsí. Krom toho jsem viděl hlídky, které průběžně procházejí celou oblastí a monitorují. Fungují naprosto perfektně.

Zloději a nenechavci

Nedokážu si představit, kdo by si troufl jít rabovat do takto již poničených domů, ale pokud by někdo našel tu neskonalou drzost, nechť je mu výstrahou jedno vyjádření místních, že pokud by se tak stalo a oni jej chytli, jakože si více než kdy jindy všímají kdo se kde potlouká, tak by s tím policii ani nezatěžovali - ta je tam pro poctivé lidi. Jasněji to snad vyjádřit nejde.

Štáb

Centrálním velínem je štáb, kam se soustřeďují a evidují všechny nabídky s pomocí, které jsou pak párovány s požadavky z terénu. 

Všeobecně platí, že pokud štábu nenahlásíte potřebu či požadavek, nebudou to vědět a nebudou to tedy ani řešit ať je Vaše situace sebejasnější. Zní to možná logicky, ale divil jsem se, co "lidi nevymyslí". Paradoxně "vlny" tam dělají ti, co se tam přišli jen podívat. Místní jsou v pohodě.

Sklad materiálu nevydá nic nikomu cizímu a je to naprosto v pořádku (pojistka proti nedovolenému obohacení). Musí to být místní a ostatní jej musí znát. 

pozn. Tam jsme například narazili i my, když jsme potřebovali pár pytlů cementu na maltu, tak Vladovi nevydali nic i když se na ně usmál. Ale jako správný hanák si operativně poradil a pokračovalo se v dozdění základu pro budoucí věnec bez ztráty "kytičky".

Asi i tušíte, že tam na nějaké fotografování s politiky a čumily, co tam nepřišli pracovat pro ty, co to tam nejvíc potřebují, není nikdo zvědavý. Skoro bych uvítal, kdyby lidé postižení tornádem, nemuseli platit darovací daň. Protože to by si vlastně vláda vzala zpět část té finanční pomoci, kterou tak ostentativně vybubnovala.

Oběd

Na téma oběda jsem také slyšel zvěsti, že to nefunguje. Moje zkušenost byla přesně opačná. Pan domácí přišel spočítat kolik nás tam je, a za pár minut jsme tam měli každý pořádné kuře s rýží v takové té polystyrénové zaklapovací soupravě + plastové příbory. K tomu tam jsou vždy nějaké vody k průběžnému osvěžení. V daných podmínkách naprostá pohoda a luxus. Cirry zmizely a na střeše nastala výheň. Posedali jsme si do chodby na dříví. Průvan nás ochlazoval a kur domácí se postupně přesouval do našich útrob.

Jsou třeba dobrovolníci?

Budiž řečeno jasně, že bez úžasné armády dobrovolníků by to hasiči ani policie nebo armáda sami nezvládli, protože ten rozsah škod je na tak rozsáhlém území, že by to minimálně trvalo řádově déle - což by zase (hlavně psychicky) nedávali místní postižení. 

Mám za to, že velikost potenciálních psychických traumat je přímo úměrná době expozice s následky průseru. A pokud se tedy na onom místě něco pozitivního děje a spěje to k nápravě, pomůže to dotyčnému překlenout už tak obtížné období. Dobrovolníci mají tedy i terapeutický efekt.

Parta, se kterou jsem pracoval, ten den pracovala pro č.p.447, ale další den budou zase jinde na jiné střeše. Jako zedníci by mohli doma v klídku jít na fušku a inkasovat za to "love", a oni tam přitom již několikátý den zadarmo, jen za stravu a materiál, pomáhají na baráku někoho, koho poznají ráno a večer se s ním rozloučí podáním ruky, aby přespali ve spacáku pod širákem a druhý den navázali zase někde jinde po někom, kdo tam "vyšíval" před nimi. 

Podobně všichni ostatní. Ať jsou to lidi z oboru, nebo jen jedinci ochotni přiložit ruku k dílu, pro všechny je tam spousta a spousta práce. Řekl bych, že nejsou pravda řeči o tom, že pomocníků je tam dost. Ano, je jich tam hodně a také je tam moře práce. Kdo nemá ručičky jako lachtan (tj. dozadu), naprosto bez problémů bude mít celý den co dělat.

Dejte dohromady partu a vypravte se tam. Pokud máte prázdniny, pokuste se vykrývat "slabší" dny v týdnu. Víkendy budou asi obsazeny silněji. Nelpěte na tom, že budete pracovat společně. Večer se sejdete, vyměníte postřehy a budete tak mít lepší přehled o mnohem větším území a jeho potřebách, než kdybyste byli spolu a třeba vymyslíte, kde a jak být lépe užiteční. Nespoléhejte jen na štáb. Buďte aktivní a zapojte hlavu a ruce. Je to válečná zóna.

Co s sebou

• Určitě pracovní rukavice a pevnou obuv (s pevnou špičkou). 
• Krém na opalování - měl jsem s sebou, ale nestačil jej tasit ku potřebě. 
• Léky pokud nějaké berete.
• Spí se buď pod širákem, nebo v sokolovně.
• Chuť do práce, dobrou náladu a úsměv, abyste mohli nakazit ostatní.

Bednění

Závěrem prací byla příprava bednění. Mým úkolem bylo ještě rozebrat část bočních cihel, aby si věnec dobře sedl. Nejhorší disciplínou byla doprava suti v kýblech dolů. Bál jsem se stoupnout na řadu cihel, jejichž "kamarádky" jsem před pár okamžiky osobně rukou volně vytáhnul a věděl, že tam vlastně moc nedrží. Kýbl se musel přehoupnout přes hranu, z čehož jsem měl - pamětliv svého prvního krůčku - respekt. Suť dole pak někdo vysypal a nahoru to již šlo dobře.

Zpět u Petra

Když již na střeše bylo vše pozametáno a kluci jen dolaďovali "šalung", rozloučil jsem se a provedl přesun zpět k Petrovi. Tam již měli zedníci hotový věnec a odpočívali u kávy ve stínu.

Ozval se zvuk motorové pily. Jedle, kterou má Petr na zahradě, dostala kosmetické ošetření. Všude se rozlinula jemná vůně pryskyřice. Byla to zároveň první vůně ten den. Jako o vánocích. V podstatě zbyl jen vršek, takže teď mají i vlastní "palmu".

Nakládáme větve na valník a já koukám, společně se mnou tam hází chlapík v tmavé kombinéze s nápisem POLICIE. Mezi lidmi se tam nečiní rozdíl. Pomáhají opravdu všichni, co mohou a mají chuť.

Na tomto místě ještě ráno byl dům

Stodola

Ve stodole naproti panuje stále čilý ruch. Je tu sklad vín, která přežila. 

"Můžu nějak pomoci?"

"No jasně, tady v tý paletě jsou někde dvě blbě označený krabice, je potřeba je najít a přelepit".

"Moment, skočím si pro brejle".

No a tak jsem přerubal polovinu palety a našel tu paní, co si objednala 2 bedýnky vín. Přelepili jsme ji, a byla tím pádem v "ažuru".

Pak jsem dostal svázané kartony z tiskárny a sestavoval z nich krabice, do kterých holky rovnou balily přeživší lahve. Protože "palmy" z do sebe naskládaných krabic hojně rostly, přestával jsem na ně vidět, ale pořád jsem slyšel co si povídají.

"Já jsem z Jilemnice, ... já z Trutnova, ... to já z Choustníkova Hradiště".

No to jsem už nevydržel a zahlásil: "Dvůr Králové".

Dobrou hodinu jsem tam lepil krabice s krajany východočechy. Pak jsme usoudili, že krabic bylo dost, ale balení vín vázlo, tak jsem balil, co mi přistrčili pod ruku.

Byla to manufaktura jako u Forda. Jeden podával lahve z palet pod stropem, dva je dole leštili hadříky od prachu, další nalepil etiketu a nakonec "vrchní balič" to naskládal do kartonu, zalepil a označil.

Tak pokud si budete od Petra objednávat víno, snažte se tak činit po celých kartonech (tj. po 6ti kusech), aby to zase nemuseli rozdělávat.

Závěrem

Prožil jsem den v místě apokalypsy, kde je v naprosto ryzí podobě aplikováno to nejzákladnější přikázání lidského soužití, a tím je pomoc bližnímu. 

Prach a beznaděj je tu v přímém kontrastu s nezištnou pomocí, která povznáší, nabíjí a dává sílu všem zúčastněným a převažuje všechno to utrpení. 

Nedá se slovy vyjádřit vděčnost, kterou místní projevují všem co tam přijedou pomoci. 

Přitom právě tato pomoc je tou hybnou silou, která pozvolna mění apokalypsu v místo, kde se zase bude dobře žít.