Dělat dobré skutky se vyplácí
Že kniha lidi sbližuje, to již poznal nejeden náš čtenář. Dnes si povíme o dalším fenoménu, se kterým jsem sice mohl dopředu trochu počítat, ale který mne příjemně překvapil tím, že nastal.
Jeden celý knižní oddíl je věnován válečnému období a osudům našich krajanů, kteří nehodlali doma čekat, jak to dopadne a rozhodli se jít osudu naproti. Informace typu kdo, kdy, kde, jak a proč - to jsou ta nejnevděčnější témata, protože mnohdy malá zmínka na jeden řádek stojí hodiny a dny hledání v archivech. Toto běžný čtenář-laik, nemůže nikdy docenit, dokud si něco podobného na vlastní kůži nezkusí. Historií a zejména válečnou historií se zabývají srdcaři, kteří neváhají procestovat světa kraj jen aby získali kopii dokumentu, či pořídili fotografii nečeho, co se váže k tématu, které právě zpracovávají. Padne na to mnohdy dovolená, a to nepočítám ty večery u Internetu.
Spousta informací je různě po archivech, ale jsou neuspořádané a geograficky roztroušené. Po válce, když se rozdělovaly věci do archivů, tak se vzala hromada beden, rozdělila na části bez ohledu na obsah a poslalo se to příslušnému ústavu. Tak se stalo, že v jednom archivu máte jen část podkladů a musíte hledat dál. Ano, tušíte dobře, že to pak skončí nutnou návštěvou úplně všech archivů, a prohledáním i sousedních složek, protože pasportizaci obsahu dělají zase jen lidé, kteří jsou omylní a těch nesprávně zařazených položek (včetně papírků zapadlých do sousedních přihrádek) také není málo.
Z výše uvedených důvodů byla velmi přínosná spolupráce s panem Janem Railem z Náchoda, který se historií našich letců již více než 30 let zabývá a množství shromážděných a utříděných informací jsme pak, s jeho laskavým svolením, použili v knize. A podotýkám, bez nároku na honorář (podobně jako všichni ostatní, kteří do knihy svým textem či fotografií přispěli - tímto jim patří obrovský dík). Údaje jsme doplnili vlastními poznatky z rozhovorů s ještě žijícími pamětníky a doplnili údaji ze současnosti, aby tato kapitola utvořila smysluplný celek.
Kniha byla vydána a první čtenáři si ji odnášeli a pročítali. A zde přichází onen okamžik, který mne příjemně překvapil. Ozval se jeden čtenář z Hradce Králové, že dá vědět synovi Jaromíra Stříhavky do Anglie, že kniha vyšla. Bylo to jako blesk z čistého nebe, protože jsme neměli kontakt na jeho rodinu v Anglii a ohledně jeho osoby byly k dispozici informace z období války a těsně po ní. Výsledkem čilé korespondence byla sada fotografií a dokumentů, které doplňují činnost Jaromíra Stříhavky za války i po ní až do jeho smrti. Vznikl tak ucelený soubor, se kterým lze dále odborně pracovat.
Uvedu malou perličku. Doposud jsme měli jen tuto
fotografii s prezidentem Benešem.
Podíváme-li se na fotografii pozorněji, tak za prezidentem Benešem někdo stojí. Člověk si řekne: "Nejspíše nějaký asistent, co drží medaile, jak to známe z jiných akcí". Jenže druhá fotografie, kterou jsme nedávno získali z Anglie, dokazuje mnohem více.
Teď již víme, že tou další osobou byl také
fotograf, známe podobu onoho fotografa prvního a možná někdo pozná tváře i těch
vzadu stojících.
Ano i takto vznikají informace, ony jednotlivé střípky, které se pak skládají do mozaiky poznání. Jsem moc rád, že naše kniha pomohla takto zprostředkovat kontakt mezi lidmi, kteří si mají co říci.
Na tomto rodinném snímku je Jaromír Stříhavka v
kabině Spitfiru AR501 na leteckém dnu v Duxfordu.
Při bližším prostudování FaceBooku jsem zjistil, že již padlo několik zmínek o tom, že Spitfire AR501, který létal u slavné 310. perutě, se podařilo restaurovat (The Shuttleworth Collection).
Je prima vědět, že stále existují party nadšenců, kteří se snaží, aby se na kapitoly historie, které tvořily naši současnost, nezapomnělo. Ten pocit hřeje dvojnásob, když víte, že se jedná o stroj, na kterém létali piloti-stihači, kteří jsou našimi krajany.
Fotografie Spitfire AR501 pořízené Darren Harbar Photography (www.darrenharbar.co.uk)
